Co se dělo ve světě erasmáckých dobrovolníků Farní charity Česká Lípa v posledních sedmi dnech? Zákaz kouření, dršťková, ubrousky a spropitné – tentokrát o zážitcích vypráví učitelka Kateřina, k níž dochází zahraniční dobrovolníci na hodiny českého jazyka.
Už téměř půl roku se snažím učit EVSky česky. Mluvíme spolu pouze v češtině – v krátkých jednoduchých větách, a tak není jednoduché dozvědět se o sobě navzájem něco víc. Proto jsme se minulou hodinu s Mášou, Káťou (obě z Ruska) a s Natašou (z Ukrajiny) vydaly do kavárny. Cílem bylo naučit se konverzovat s číšníkem a já jsem se chtěla dozvědět, jak to chodí v kavárnách v Rusku a na Ukrajině.
Zaujalo mě, že jak na Ukrajině, tak v Rusku platí v restauračních zařízeních zákaz kouření. Žila jsem asi díky ruským filmům v představách, že platí rovnice: čím dále na východ, tím silnější závislost na cigaretě. O to víc mě překvapilo, když Máša zdůraznila:
„V Rusku zákaz kouření platí už několik let!“
Nataša a Káťa si s lehkým přízvukem, ale zato srozumitelně a gramaticky správně, objednaly jídlo. Když jim ho usměvavý číšník přinesl, Káťa se podivovala nad tím, že v českých kavárnách zapomínají na ubrousky, a když už nějaké přinesou, rozhodně nestačí. V Rusku si prý otírají pusu do ubrousků neustále. Káťa mi se smíchem vyprávěla historku z Českého Krumlova, kde proběhlo setkání s dalšími dobrovolníky. Na stole, u kterého pravidelně s Mášou jedly, mizely ubrousky neuvěřitelným tempem.
Majitel jim pak řekl, že spotřebovaly zásobu ubrousků, která by mu jinak vydržela na tři roky.
Zkoušela jsem děvčata navnadit na typická česká jídla jako nakládaný hermelín, utopenec, zavináč nebo dršťková polévka. Nataša se mi svěřila, že nakládaný hermelín už zkusila a chutnal jí, ale další jídla ji a její kamarádky příliš nenadchla. Dršťková polévka se jim dokonce vryla do paměti tak, že ji používaly ve všech cvičných dialozích:
„Náše dnéšni specialita je dršťkóva polevka.“ „Né, dršťkóva polévka nechci!“
Chýlil se konec hodiny češtiny a holky spěchaly na další – pro změnu angličtinu. Máša se iniciativně zvedla, že vyzkouší nově naučené fráze, a odešla za číšníkem poprosit ho o účet. Úspěšně. Po placení se mi děvčata svěřila, že v Čechách mají problém s placením dýška.
V Rusku i na Ukrajině jim číšník v jakékoliv kavárně přinese účet v deskách, ve kterých mohou po zaplacení nechat spropitné.
Pokud nechtějí, nemusejí se cítit trapně, protože než to číšník zjistí, už jsou dávno pryč. Tady mají nepříjemný pocit z bezprostředního placení obsluze. Nemají čas rozmyslet si, jak velké dýško nechat, a když nic nenechají, obávají se, že se obsluha urazí. Nakonec si ale myslím, že je naštvaný číšník zas tak netrápí. Skromné všimné jsem z naší skupinky nechala jenom já.
A zážitky s Patricií, Josém a Sally? Zase někdy jindy.