Co se dělo ve světě erasmáckých dobrovolníků Farní charity Česká Lípa v posledních dnech a týdnech? Narozeninová párty v zahraničí, krásná mezinárodní girlfriend a aktuálně hokej! O tom dnes čtenářům vyprávějí EVS dobrovolníci José ze Španělska a jeho přítelkyně Máša z Ruska.
José, nedávno jsi oslavil své narozeniny. Již potřetí mimo svou rodnou zem. Jaké to bylo?
Před třemi lety jsem slavil narozeniny v Maroku, kam jsem jel se svými kamarády z univerzity. Před dvěma lety v Turecku, kam jsem vyrazil s programem Erasmus+ na mezinárodní setkání mládeže. A letos zde, u Vás v České Lípě. Vždy je to krásné! (smích)
V čem se lišila tvá letošní oslava od těch dalších?
Bylo to poprvé, kdy jsem slavil své narozeniny s přáteli z jiných zemí. V Maroku i Turecku jsem byl se svými španělskými kamarády, ale tady jsem slavil s Mírou z mé hostící organizace Farní charity Česká Lípa a s dalšími českými přáteli. A slavili jsme po česku, pivem, muzikou a počítačovými hrami. (smích)
Tedy jedna velká pánská jízda?
Jen ten první den. Protože když jsem se ráno vzbudil, což bylo náročné, má přítelkyně Máša mi dala nečekaný dárek. (smích)
Výlet do Vídně
Prozradíš?
Výlet do Vídně! (smích) Tušil jsem, že mi možná spíše než hmotný dárek dá zážitek, už mě dobře zná. Ale výlet do Vídně, vytouženého města, to jsem opravdu netušil.
Mášo, proč právě tenhle dárek?
Vím, že José rád cestuje, a já také, takže jsem volila vlastně tak trochu pro oba. (smích) Od Josého jsem věděla, že by se tam strašně rád podíval. Stále mluvil o tom, že tam pojedeme a já mu musela říkat ještě ne, počkej ještě. (smích) Přemýšlela jsem také o Berlíně, ale tím, že je Vídeň blíž, tak jsem veděla, že tam budeme moci strávit více času.
Překvapilo tě něco na Vídni?
Jednoznačně metro! (smích) Bylo prostě příšerné. Vídeň je velmi populární místo pro turisty, měli jsme mapu a chtěli jsme se dostat sami do hotelu. Tak jsem šli na metro. José koupil lístky, a pak jsme se ztratili. (smích) V metru nebyly žádné informace v angličtině, nikdo nemluvil anglicky, žádné popisy stanic, tak jsme prostě nastoupili do vlaku, jeli a doufali, že se dostaneme do centra. (smích) Pak už ale vše bylo jen a jen báječné. (smích)
A co tvůj zážitek z Vídně, José?
Pro mě osobně bylo největším zážitkem množství historických budov. Ve Španělsku jich zdaleka tolik nemáme. Kam jsem se podíval, tam byla nějaká krásná budova, stejně jako v Praze. No, a pak zážitek se ztracením pasu. (smích) Nechal jsem jej v hotelovém pokoji a uvědomil jsem si to až v autobuse zpět do ČR. Ale vše dobře dopadlo, poslali mi jej poštou. (smích)
K tomu dodáme, že ztráta pasu se stává hobby pro naše zahraniční dobrovolníky. Před časem pas ztratila Sally, která, jakožto obyvatelka země mimo EU, musela absolvovat cestu na cizineckou policii do Liberce a ztrátu nahlásit. Pak se vydat na gruzínskou ambasádu do Prahy, zažádat o nový pas, aby o pouhých 5 dnů později zavolala českolipská městská policie, že pas nalezli. Takže znovu do Liberce nahlásit, že ztráta již není ztrátou, a opět na ambasádu zrušit žádost o nový pas.
Mistrovství světa v hokeji
Teď trochu z jiného soudku. Sledujete hokej?
J: Ano, nemám jinou volbu! (smích)
M: Miluju hokej! A musím uznat, že český tým je opravdu velmi dobrý. Pro nás Rusy jste pochopitelně jacísi „nepřátelé“. Chceme vás porazit a vy nás. Na první zápas jsme šli do hospody s našimi českými přáteli. Já si vzala ruskou vlajku, nadšená a přesvědčená, že váš tým porazíme. A pak se to stalo, začali jste skórovat. Bylo to pro mě hrozné. Každý se na mě díval, sem tam poznámka „Što děvočka, što?“ a my prohráli hrozných 3:0. Když zápas skončil, celá hospoda slavila a v legraci se snažili spálit mou vlajku. Pak se ale nade mnou slitovali, nalili mi alkohol a snažili se mě utěšit. Ale teď vidíte, možná se ještě potkáme. (smích)
A co Španělsko a hokej, José?
Co k tomu mám dodat? Hokeji příliš nerozumím. (smích) My Španělé se o hokej nezajímáme, protože ho u nás nikdo nehraje. Neznám ani pravidla. (smích) Bylo to pro mě první sledování hokejového zápasu a musím říct, že se mi ten sport líbí. Líbí se mi, jak se celá země spojí, jde do hospody a fandí. Akorát mi bylo líto Máši, že prohráli, to je jasné. Ale pro nás oba je velmi zajímavé vidět, jak v jiných zemích fanoušci fandí svým týmům. Co se mi hodně líbí na hokeji je, jak celý tým vždy chrání brankáře. Ve fotbale se nikdo z týmu o brankáře nestará, má přeci své dvě ruce.
Plány do budoucna
Závěrem. Hokej brzy skončí, s ním odejde i chlad a začne léto. Jaké jsou vaše plány?
J: V červenci pojedeme do Itálie, navštívíme velká města – Řím, Florencii, Benátky.
M: A pak přijede Josého rodina. (smích) Strávíme pár dnů společně v Praze, a pak pojedou s námi do České Lípy. Plánují také výlet do Německa, do Berlína, do Drážďan.
J: V srpnu potom plánujeme příměstské tábory zde na Farní charitě a na Základní škole Klíč. Na ty se moc těším. Rád učím a tyto tábory budou zaměřené na rozvoj jazykových dovedností dětí jak v angličtině, tak ve španělštině.
Léto uteče a přiblíží se konec vašeho ročního dobrovolnického projektu v České Lípě. A co dál?
M: Když jsem sem přijela, plánovala jsem, že budu buď studovat v Praze, anebo se vrátím do Ruska. Se svou zkušeností si snad bez problému najdu práci. Ale teď mám tady přítele Josého a vše je jinak. Ráda bych s ním zůstala, našla si práci v nějaké mezinárodní společnosti, kde bych mohla používat angličtinu a oni mohli využít mou znalost ruštiny.
J: Já jsem již zažádal o uznání kvalifikace učitele ve vaší zemi. Doufám, že mi vzdělání uznají. Chci zůstat ve vašem městě, učit děti angličtinu i španělštinu, a to jak ve škole, tak soukromě. Snad to vyjde.