Kapela bratří Kryštofa, Marka a Davida Ebenových nabídla jedinečný program plný typicky ebenovské lyriky, vtipu a velkého muzikantství. Repertoár tvořily skladby z posledního alba „Já na tom dělám“ (oceněné cenou Akademie populární hudby Anděl 2002 a platinovou deskou), tak i z obou starších alb „Malé písně do tmy“ a „Tichá domácnost“
Koncert provázel slovem Marek Eben a svým typickým humorem tak bavil publikum mezi písněmi. Vystoupení bratrů Ebenů jsou vzhledem k vytíženosti jednotlivých členů velmi ojedinělá a jsou jakýmsi svátkem jak pro posluchače, tak i pro samotné hudebníky. Krátce před vystoupením jsem si povídal s Markem Ebenem nejen o jeho práci, ale i o Vánocích a splněných přáních.
Kdy Vás napadlo být hercem a zpěvákem?
„Nemohu říci, že by mě to napadlo. Nebral jsem to jako životní sen a neměl jsem ani vizi být velkým hercem. Ve škole mi nešla matematika, fyzika a chemie a tak jsem musel hledat školu, kde by tyto předměty nebyly. Což bylo právě herectví. K muzice jsem se dostal také náhodou. Můj kamarád založil kapelu a zeptal se mě, zda bych v ní nechtěl hrát. Já uměl v té době na piano, což mu vyhovovalo, a tak jsem nabídku přijal. Kdyby mě neoslovil, asi bych sám hrát nezačal. Mám osobní autocenzuru a myslím si, že nejsem extra hráč.
Čím jste chtěl být, když jste byl malý kluk?
„Čím jsem chtěl být? Tak to jsem moc neřešil. Pamatuji se, že ve svých dvanácti letech jsem chtěl být rockovým kytaristou, ale jaksi jsem na to neměl ty správné dlouhé vlasy.
Jste hodně známá osobnost. Narazil jste na odvrácenou tvář úspěchu?
„To patří k věci a musíte s tím počítat. Spousty lidí naštvete, že vůbec existujete Dokonce mi čas od času chodí i anonymní dopisy. Na bulvár si nemohu stěžovat, nechávají mě žít. Občas napíší například to, že jsem vyhodil za smoking šedesát tisíc korun, což není pravda, ale mě to nevadí. Naopak, alespoň to naštve závistivce. Musel jsem si zvyknout, že jsem pod drobnohledem a nemám tolik soukromí.“
Působíte takovým pohodovým dojmem, dokážete být i smutný?
„Umím být i smutný. Rozladí mě drzost a neslušnost. To nemám rád.“
Vadí Vám, když Vás lidé na ulici poznají a volají třeba hele Máňo, to je Eben?
„Moc mi to nevadí a už jsem si na to zvykl. Když je to jeden na jednoho, tak mají ostych. Horší je, když jich je víc. jak se říká, stádo se nebojí. Občas dokonce chtějí, abych se s nimi vyfotil. I to patří k životu.“
Jste nejen herec a zpěvák, ale i moderátor, vedle dobře známého pořadu Na plovárně nyní moderujete také pořád StarDance. Musel jste se kvůli tomu naučit i tančit?
„Pravdou je, že tento pořad je hodně časově náročný. Svou ženu jsem připravil na to, že mě neuvidí. StarDance se připravuje od soboty do soboty a moc dalšího času mi už nezbývá. K tomu se musím navíc připravovat na jednotlivé pořady Na plovárně. StarDance je tenký led a musím se snažit, aby se pode mnou nepropadl. Navíc se musím neustále připravovat na to, co tam budu říkat. Pokaždé to musí být jiné a zajímavé. Lidé čekají, co z vás vypadne. S mou partnerkou Terezou vždy předem nacvičíme zhruba šestnáct kroků taneční variace, a to v mém případě není také snadné. Osobně si myslím, že by moderátor tančit vůbec nemusel. Stačí když na začátku pro formu něco předvede a to by mělo stačit. Na konci pořadu budu muset také tančit a já doufám, že se z toho nějak vyvléknu."
Dostal jste už nějaké nabídky na předtančení například na plesech?
„Já naštěstí ne, ale účinkující páry už ano. Už v září jsem jim říkal, není důležité, jak v této soutěži dopadnete, ale počítejte s tím, že vás budou zvát na plesy, abyste jim tam tančili. A skutečně, už dostávají nabídky.“
Je před Vánocemi. Jaký dárek byste si přál dostat od Ježíška pod stromeček?
„Abych řekl pravdu, já toho nepotřebuji moc. Mám všeho více, než potřebuji. Kdybych si mohl ale něco přát, tak dostat balík dobrých nápadů. Není větší radost, než ta, když vás něco skvělého napadne."