Bylo příjemné sledovat tento týden českolipskou sportovní stopu. Plavkyně Petra Chocová na sebe znovu upozornila během mistrovství Evropy v Rijece. Navlékla si nové plavky a během tří dnů několikrát vylepšila český rekord. Ve čtvrtek přepisovala tabulky na prsařské padesátce, v pátek na dvoustovce, v níž se navíc dostala do finále. Jestli sleduji šampionát pozorně, tak je to největší český úspěch. V sobotu udělala rekord i na stovce, v níž byla nakonec dvanáctá.
Ještě více než plavání mě baví sledovat florbalové mistrovství světa. Už kvůli tomu, že do něj naskočil bývalý student českolipského gymnázia Štěpán Slaný (více třeba zde). Určitě spoustu kluků, kteří se pohybují kolem tohoto sportu v České Lípě, potěšila jeho branka proti Italům. Mě však ještě více uchvátil střelou do břevna během semifinále proti Finům. Kdyby mu to tam padlo, třeba by se zápas ubíral jiným směrem.
Před chvílí jsem se rozohnil u nikdy nekončící diskuse o popravených Němcích v Novém Boru na konci války (zde). Dokonce jsem jednoho z diskutujících nazval nepřímo debilem. Problém je, že většina diskutujících ve skutečnosti moc nediskutuje. Fascinuje mě zarputilost pánů Doškaře i Tichého, s jakou hájí svou pravdu a vůbec nehodlají uvažovat nad tím, že pravdu by mohl mít ten druhý. Otázkou je, jestli v tomto problému lze nějakou objektivní pravdu objevit. Jedinou jistou skutečností je, že bylo popraveno osm Němců a že byli trýzněni. I proto se nehodlám přidat ani k jedné názorové skupině a popuzuje mě, když se mě do některé z nich někdo snaží zaškatulkovat, navíc nevybíravým způsobem. Když vyjde článek jednoho, napadá mě opoziční strana z neobjektivity, a za týden zase naopak.
Jeden z blogařů na aktualne.cz (zde) rozdělil přispěvatele do internetových diskusí na několik druhů:
1. stolič tématu (Je jim dán veřejný prostor, a to paradoxně z důvodu, že ho dostávají v hojném množství jinde. Ta sláva občas deformuje, proto jsou bytostně přesvědčeni o tom, že uvedenému tématu rozumějí, jejich pravda je neotřesitelná a všechno ví nejlépe. Dychtivě pak čekají na ortodoxní nesouhlasiče a vedou s nimi třídní boj.)
2. ortodoxní nesouhlasič (nejhojnější, nesmírně zajímavá a rozvětvená skupina diskutérů spojená jediným zájmem – NESOUHLASIT.)
Ještě se dělí na několik poddruhů - Nesouhlasič inteligentní (autorita), Nesouhlasič protivný (křikloun), Nesouhlasič roztržitý (je mi šumafuk, s kým nesouhlasím)
3. vlezdořiť okatý (Jeho zájmem je dostat se pod ochranná křídla stoliče tématu nebo nesouhlasiče autority.)
4. držkopach vulgaris (Je to extrémní radikální odnož nesouhlasiče protivného. vyznačuje se tím, že pokud okopírujete jeho text a vložíte do Wordu, naskáčou vám pod 90% textu červené vlnovky.)
5. pravý diskutér (Jeho zájmem je reagovat na autora a téma článku, jenž ho zajímá a oslovuje. Není postižen jinou kategorií, jeho postoj je dán vlastním názorem. Motivem příspěvku může být buď podělení se o vlastní zkušenost, k čemuž ho opravňuje nepopiratelná specializace na téma (větší než autorova), nebo naopak tužba po upřesnění či doplnění části výkladu autora, o které chce vědět víc.)
6. spammer protivný (Taky je známe, ne?)
Zařadit se můžete v anketě pod reklamami.
Už dočítám knihu Jana Hocka A šaty skáčou po žábě, o které jsem psal minulý týden. Nadchla mě. Během posledního měsíce jsem přečetl jen pár detektivek a Vieweghův Román pro muže. To byla ideálně plytká předehra pro Hocka. Svou poetikou mě autor uzemnil (občas teda až úsměvně odzbrojil). Znovu mě ubezpečil, že ženy jsou jak nenaladitelný hudební nástroj, nevyzpytatelná časovaná bomba, úplně jiný živočišný druh. Když psal o hrdinově pubertě, polilo mě horko, páč mi došlo, že v mém deníku jsou některé situace popsané takřka totožně. Jen já měl fotky ženských schované pod linem na záchodě. Taky jsem se děsil chlupatých dlaní ... Jediné, čemu vůbec nevěřím, jsou zážitky s estébáky. Román hodily úplně někam jinam, do lacina. Přesně se potvrdilo to, na co jsem ho upozorňoval už při našem rozhovoru (zde). Snad to vyvažuje pro Českolipany jedinečná možnost představit si reálie románu. Štěpán se Zuzkou navštíví Tolštejn, Milštejn i jiná místa v okolí.
Aspoň malá ukázka.
Dětství, ouvej, to neuchopitelné dětství! Vidiny, přísliby, zákazy, výprasky, prázdniny, jahody, třešně, mokrý sníh, divoši, třídní schůzky a sny! A televize, ta zapovězená skříňka na omamné obrázky! V osmi mě rodiče nechali poprvé dívat i po Večerníčku. Při zprávách jsem se umyl, přečetl bráškovi pohádku na dobrou noc a pak se usadil do temného kouta obýváku, dál od rodičů, rozechvělý, v klíně kočku Micku, jež slastně předla a občas při tom vytáhla drápky, abych snad neusnul. Jenže to nehrozilo: dávali nějaký film a nebyla to pohádka. Byla tam jedna normální ženská a jeden normální chlap a ten chlap na tu ženskou stále naléhal, až byli najednou v posteli. A v tu chvíli táta znervózněl a řekl mámě: „Neměl by jít ten kluk spát?!“ Ale máma se mě zastala, ostatně jako vždycky: „Ale třeba tam nic nebude.“ Když se začali svlíkat, táta se napjal jako luk a otočil hlavu ke mně: „Nechtěl bys jít spát?"
V týdnu jsem také dvakrát vytáhl fotoaparát. Poprvé na fyzikální exkurzi do libereckého IQ parku a podruhé během včerejších skokanských závodů ve Cvikově. Ty první můžete okouknout v mé galerii (zde), druhé jsou ve fotožurnálu zde.
